O co tu běží?
Na úvod bych vám, milí čtenáři, stručně představil sebe a pohnutky, které mě vedly k vydání se na můj zatím nejdelší čundr.
Jmenuji se Honzík Doskočil a pocházím z východočeské Kujebiny alias Vysokého Mýta. Právě jsem dokončil studium antických dějin a uvažoval, jak potlačit dotěrné dotazy, co bych jako chtěl s takovým oborem dělat. Zprvu poťouchlá představa, že bych se mohl jít dotázat do věštírny o radu, se ovšem vzápětí počala zhmotňovat. Možná se vám z Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí vybaví Pythia, kněžka v delfské věštírně (prosím neplést s paní Jolandou a jejím velkýmšpatným), jež inhaluje omamné plyny a dává svým tazatelům nesrozumitelné odpovědi. Toto řemeslo se už bohužel neprovozuje.
Zato v severozápadní části dnešního Řecka, dříve známé jako království Epirus, odkud pocházel postrach Římanů Pyrrhus (od něho odvozené úsloví „Pyrrhovo vítězství“), se nachází jedno z nejstarších poutních a kultovních míst vůbec. Dodóna: toto místo šeptajících dubů a hrdliček obdarovaných lidskou řečí, kde kněží chodili bosonozí (i.e. předchůdci barefoot trendu) a spali na holé zemi (ještě neznali outdoor vymoženosti), bylo zasvěceno olympskému vládci Zeusovi a půvabné Dione. Jelikož již hrdinové homérských eposů uznávali sílu a věrohodnost místních věšteckých služeb, přál bych si alespoň v něčem napodobit jejich činy a otestovat, zda sláva starých pověstí nepředčí skutečnost. Tak vzhůru do Grünbachu! Tedy… Dodóny!
Co jsem už všechno zažil:
Teď, co tohle pro vás píšu, sedím na špalku pod přístřeškem a okusuji tradiční plācinte (placky na způsob palačinky, langoše nebo tortily plněné sýrem či ovocnou zavařeninou) v čarokrásně malebné a taky úplně zapadlé osadě Casa de Piatrā v rumunských Apusenách. Jako vystřižené z Čapkovy povídky o Juraji Čupovi. Odpoledne konečně dorazila dva dny očekávaná bouřka a ještě stále prší, takže pro dnešek zakempuju tady. Poněvadž mám tedy nějaký čas, předestřel bych vám pár dojmů z putování Slovenskem a kusem Maďarska.
Putovat jsem začal z Beskyd přes Kysuce, byl to takový trénink: sžívání se s batohem na zádech, spaní venku, probouzení se při každém otočení pomačkaného těla, šramotu listí nebo štěkotu hejkalů, vzdorování přírodním podmínkám a zároveň adaptace na ně. Všude lesy, pastviny, hájenky, kapličky s křížky. Výstup na Malou Fatru byl obzvlášť krutý - haluškárnám ještě nezačala turistická sezóna a strmé skály NPR Tiesňavy byly po kolena zasypané bukovým listím. Ale pak ty výhledy na hřebenu a sjíždění sněhových polí…
Po cestě na Velkou Fatru doporučuji si udělat zastávku ve vsi Vlkolínec, která vyniká svými barevnými roubenkami (zapsanými na Seznamu světového dědictví UNESCO) a pozoruhodným a oslavovaným, i když smutným, příběhem z období SNP. Pod Rakytovem je i příjemná útulňa Limba, kde nabízejí horskou vanu (normální vana uprostřed lesa, do které teče potok z tajícího sněhu), teplo krbu, kynuté knedlíky a čaj na zahřátí. Ledoví bratři se totiž nenechali zahanbit a hory ukázaly, kdo je tu pánem: výhled na zasněžené Nízké Tatry zahalené v tmavých mracích zvěstoval parádní tanec živlů a přiměl mě přehodnotit plán. Sněhová bouře v půlce května! Přeskočím na Muráňskou planinu, kde sice bude nejspíš pršet, ale aspoň ne sněžit.
Po kulturní odbočce přes Kremnici, Banskou Štiavnici a Bystrici mě tedy uvítala Muráňská planina absolutní mlhou a vytrvalým deštěm. O tomto národním parku se říká, že je nespravedlivě opomíjený, což můžu potvrdit. Za tři dny jsem potkal dva turisty - Čechy co si dali svačinu a zase odešli. A přitom tady má člověk pocit, že je v opravdovém lese, i když jen na návštěvě. Je možné se do něho ponořit, nahlédnout do zákulisí, ale i se v něm snadno ztratit. Což je dost lehce možné, hledání značek není vždy jednoduché a ještě se přitom musíte neustále vyhýbat jelením bobkům.
Jinak je to kus divočiny: jednou jsem hledal vodu - co to je kolem za zvuky? Na zemi se válela něčí nedojedená noha a hele pramen, teč, teč, teč! A cestou zpátky si radši pro jistotu broukám Nohavicu, což má informovat zvěř o vaší přítomnosti a dát jí možnost taktického ústupu. Myslím ten zpěv, ne Nohavica. Stromy i cesty jsou většinou ponechány svému osudu (zejména Fabova hoľa jako nejvyšší vrchol) a člověk se občas nějakým kouzlem teleportoval ze stezky mimo ni, a pak úplně na jinou nezakreslenou na mapě a vice versa. Zároveň jsem si všiml sabotérské práce místních zbojníků - stromky byly káceny bez jakéhokoli zřetele a kladeny důmyslně přes cestu, aby bylo nemožné civilizovaně projít. Někdo si také dělal vlastní značení růžovým sprejem a mám podezření, že dotyčný vytvářel i souběžné “naučné” trasy. Vůbec nebyly v mapách, a navíc vedly opačným směrem. Kolíky byly zatlučeny poměrně nedávno. Hned vedle bily do očí tři značky na stromech hned za sebou podezřelé svou obvyklou absencí. Důkaz, že klub slovenských turistů se snažil naznačit: tam ne? V mysli se mi odehrála scéna z Hvězdných válek, kde admirál Ackbar pronesl: “It´s a trap!” A zmizel jsem. Bylo to snad jako z té pohádky o perníkové chaloupce?
Počasí bylo přívětivější, tak jsem přelezl na východní část hřebenovky Nízkých Tater s úchvatným panoramatem zelených kopců Muráně na straně jedné a vysokých bíle oděných štítů Vysokých Tater na straně druhé. Přes Kráľovu jsem pak navázal na Slovenský ráj, který je úplně jiný než náš český - plno tras přímo koryty potoků, lezení po žebříčcích a můstcích nad vodopády. A to vše uprostřed bukových lesů. Prostě nádhera. Následovala další kulturní odbočka do Levoči a na Spišský hrad, odkud jsem pokračoval do krasové oblasti táhnoucí se podél slovenské (NP Slovenský kras) a maďarské (NP Aggtelek) hranice. Jeskyně, plné skvostných dómů, barev a útvarů, působily někdy téměř jako cesta do pravěku, kdy tyto podzemní labyrinty poskytovaly předkům útočiště. V jeskyni Aggtelek se dokonce pořádají koncerty. Abychom i my jako návštěvníci okusili neobvyklou akustiku, zahráli nám tam takový maďarský Čechomor a potom operu. Byl to neskutečně silný zážitek a myslím, že to i na ostatních, od oka spíš konzumních turistech, zanechalo hluboký dojem.
Maďarsko mě upřímně překvapilo turistickou infrastrukturou (přístřešky, místa na bivak s ohništi, kvalitně značené trasy, že je téměř nemožné se ztratit). Mají tu obdobu naší Stezky Českem, neboli modrou Országos Kékkôr. Měří kolem 2500 km a člověk při jejím absolvování údajně spálí tolik kalorií, jako kdyby snědl 1351 hamburgerů nebo 4338 jablek a 941 krajíců chleba. Také mne uchvátila vesnická architektura a řezbářské zdobení chalup. Těšil jsem se na tradiční kuchyni, ale moc jsem toho nakonec neochutnal, jelikož podobně jako na Slovensku místní hospůdky nevařily (zkuste bistra na nádražích, možná vás překvapí). Když jsem tedy natěšený rozbaloval klobásu ze sámošky, že konečně ochutnám něco maďarského, mrkla na mě etiketa kosteleckých uzenin, což mě dorazilo. Ale vynahradil jsem si to tokajským vínem. Paradoxně místo, které mi připadalo nejvíce sympatické, nebyl Tokaj - turisty napěchovaný jak chorvatské letovisko a propůjčující proslulou nálepku všem vínům v oblasti - ale Köporosi Pincesor (vinné sklípky) za vesničkou Hercegkút. Klidu a vína na koštování tu byl dostatek - vřele doporučuji Hajnalhozó Pince - dorozumíte se skvěle anglicky a bráchové, co sklípek vedou, vám poradí, jak na všechny možné alkoholy. No a pak mě už čekalo Rumunsko...
Tak takové to tedy bylo… zatím...
Jan od nás používá následující produkty: spacák Pinguin Lava 350, vodní vak Pinguin CamelBag Basic 2 l, voděodolný vak Pinguin Dry Bag 10 l, voděodolný vak Pinguin Dry Bag 5 l, ručník Pinguin Terry Towel M, lékárničku Pinguin First Aid Kit M a bundu Pinguin Impact Jacket.