Ve druhém vstupu z mé cesty vám přiblížím nádheru i rozmary rumunských hor a střety s římským impériem poznamenanou minulostí předků dnešních výrobců aut značky Dacia.
Nejdříve vám povím, jak se takový text formoval. Kolik to stojí mentálního vypětí a potu (myšlenky se ve čtyřicetistupňových vedrech vypařují ještě dříve, než jsou zachyceny na papíře), slz (když jsem zůstal dva dny trčet na bulharsko-řecké hranici a nevěděl, jak se dostat včas na divadelní představení antických tragiků - o tom ovšem až příště) a prolité krve (douz blady moskýtozzzzz). Konečně jsem se přemohl a s vypětím všech sil skládal tohle myšlenkové puzzle na plážích, v kopcích olivových hájů, v tavernách a ulicích malebných kamenných městeček, po lavičkách autobusových nádraží… Člověk se zkrátka někdy musí do věci zakousnout jako buldok a nepustit, ani když mu nad hlavou každou noc bzučí cikády nebo vstupuje na frontu etnografických muzeí rozmanitých a hrdých balkánských národů. A co se těch autobusových nádraží týká - týden jsem takto vypisoval všechny dopravní příhody, které se mi přihodily, abych vám dokázal, jaká je to bez našeho IDOSu “zábava”. Ale ušetřím vás toho, poněvadž by to bylo příliš monotónní, a to tedy doprava směrem dolů od středu Evropy rozhodně není. Následně měla přijít pointa, metafora z Forresta Gumpa, kterou pro vás ale rozbalím: transport na Balkáně je jako bonboniéra, nikdy nevíte, jestli, kdy, odkud ani s kým, natožpak čím pojedete.
Po dramatické katabázi vás konečně vezmu do hor - na zelené pastviny Apusen. Tady jsme před pár lety se spolužáky kempovali na autotripu přes Rumunsko do Moldávie, takže jsem občas cítil "déžavý". Nicméně Hérakleitos měl pravdu, řka: nikdy nevstoupíš do stejné řeky dvakrát… I když jsem tentokrát neprobádal tolik jeskyní a neměl kolem sebe komfort zásobáren vtipů, střetl jsem se s daleko více pasteveckými psy (zdálo, že by si kousli), pastevci (rozhodně nekoušou) a spoustou dalších místních lidí, kteří byli usměvaví, srdeční a strašně zvědaví, když viděli mě s batohem. To bylo zvídavých otázek: kam a odkud jdu, že jdu sám? Nebojím se medvědů? Viděl jsem už nějakého ursuse? Ukazují mi nejkratší cestu, bez ptaní mi zastavují auta, aby mě hodili o kus dál, jelikož kdo střízlivý by chodil pěšky po kraji? Jdu cestou lemovanou smrkovými a bukovými lesy, horskými prameny a vodopády, ledovými jeskyněmi, salašemi s ovcemi a pětihlavými kerbery, plăcintárnami (stánky s tradičním občerstvením okolo polodivokých kempů, odkud se dá jít na výlety na všechny strany), krasovými jevy a vývrty, všude voní bylinky. Krása až nádhera. Když prší, schovám se, vařím, suším nebo prostě přehodím pončo a šlapu - v dešti jsou ty barvy zeleně snad ještě sytější, navíc je to osvěžující a téměř-sprchu-nahrazující. Koncentrace tras i turistů je v centrální části poměrně vysoká, periferiemi většina jen projede, což je škoda, protože se zde nacházejí skvosty - jako třeba menší zacházka k Izbucul Tăuz - z modrozelených hlubin vyvěrající říčce uzamčené pod skalnatými převisy. Jednotlivá údolí na okraji jsou často přehrazena strmými kopci a zalitá mlhou jako misky s mlékem a "kornflejky", kterými se musím prokousat a ždímat pak ze sebe neskutečnou vlhkost. Zato tu však panuje až vergiliovská pastýřská idyla: autentické salaše, v dálce cinkání zvonků a neartikulované povely starých ovčáků. Už jsem vám říkal, jak je tady vše zelené?
V době římské obývali Rumunsko Dákové. Asi nejvíce se proslavili díky Trajánovým expansivním tažením za Dunaj přibližně 150 let po dobytí Galie Caesarem. Dákové římské “válečné mašinérii” dlouze odolávali (prosím, nepoužívejte tento výraz; Římané dostávali historicky řečeno nakládačku od “barbarů” docela pravidelně, což důkladné studium Asterixových komiksů naprosto dokazuje), ale nakonec byli poraženi, jejich pevnosti a posvátná místa zničeny a území připojeno do imperiální sbírky jako další provinční exemplář. Že to byl tuhý boj dokumentuje Trajánův sloup v Římě - monumentální symbol triumfu (až budete brouzdat po antickém fóru věčného města, vzpomeňte si a podívejte se na reliéfy znázorňující detaily těchto tažení: například meče podobné kosám, kterými vousatí válečníci usekávali Římanům paže, takže mnozí legionáři "apgrejdovali" svoji výzbroj o tzv. manicae, kovové pláty chránící před zmrzačením - dobře, uznávám, schopnost adaptace římské armády je těžko překonatelná). No a právě ty zvandalizované svědky dáckých válek jsem chtěl prozkoumat. Mimochodem jsou zapsané i na seznamu UNESCO. Cestou jsem se stavil v Bradu ve vyhlášeném muzeu zlata (a dalších přírodou umělecky utkaných nerostů a minerálů z celého světa). Nedaleko můžete také navštívit zlatý důl z doby římské. Dále v Devě je příhodné si pro představu projít muzeum dácké a římské civilizace. Pevnosti samotné se nacházejí v horách jižně od Orăștie. Jsou situované na těžce přístupných kopcích, což jim při obhlédnutí mocnosti hradeb dodává na impozantnosti. Mě zaujaly menší tvrze s parádními výhledy na zalesněné bábovičky všude okolo, ale Sarmizegetusa Regia, bývalé náboženské centrum a sídlo dáckých králů, nelze vynechat. Ještě před rozhodnutím, zda vyrazit do Retazatu (hlásili trochu bouřky), si prodlužuji trasu do Fundătura Ponorului - kouzelného, i když doslova zapadlého, údolí s pár babičkami a stohy sena.
Bohové byli přívětiví a darovali mi dvoudenní okno, kdy se počasí jakžtakž umoudřilo a mohl jsem tak absolvovat výšlap kolem velice cenné přírodní rezervace Gemenele k jezeru a chatě horské služby Lacul Zănoaga Mare. Mechem porostlé buky a chladné říčky vystřídaly smrky, a pak už to byly takové skotské hory a počasí - holé kopce hnědé trávy se ztrácely v dešti a mlze. Zatopil jsem v krbu, usušil výstroj a přečkal vlhkou noc. Jaké to bylo překvapení být probuzen slunečními paprsky! Při snídani mě pozoroval kamzík a já se vydal do průsmyku pod vrcholem Judele, což jsem považoval za dosavadní největší výzvu. Jak pošetilé. Výstup kamenitým terénem všeprostupující mlhou nebyl zadarmo, ale když jsem shlédl dolů a na mapě se několikrát ujistil, kudy mám jít, dostavila se menší arytmie srdce. Brutus sešup do prázdna, stezka neviditelná nad linkou místy několikametrových vrstev sněhu, jezera tyrkysově zamrzlá, dramatická oblaka a jeden vyrušený rosomák. Zkrátka takové klasické červnové dobrodružství. Na dvoutisícové úrovni jezera Bucura pak ani noha, nerušené výhledy na vrcholy tyčící se ještě o nějakých pět set výškových metrů nade mnou a sluníčko ostýchavě vykukující, abych si vychutnal pseudoalpské azuro za doprovodu pastýřů a jejich ovcí zpět do civilizace milého českého Banátu a přes neskutečný Dunaj do říše Thráků a Bulharů.
Pokračování příště...
Jan od nás používá následující produkty: spacák Pinguin Lava 350, vodní vak Pinguin CamelBag Basic 2 l, voděodolný vak Pinguin Dry Bag 10 l, voděodolný vak Pinguin Dry Bag 5 l, ručník Pinguin Terry Towel M, lékárničku Pinguin First Aid Kit M a bundu Pinguin Impact Jacket.